Stopa první: Návštěva v bytě Za Pasáží
V 90. letech jsem pardubického výtvarníka Vojmíra Vokolka navštívil s dětmi několikrát. Nejvíce však vzpomínám na návštěvu poslední, z prosince roku 2000.
Strom uprostřed předsíně, prasvětlo ve špalku, koule z ostnatého drátu, příběh našeho života vytvořený z plechových objektů – to všechno a řada jiných výjevů vytvářelo neopakovatelnou atmosféru tohoto bytu. Z těchto působivých kulis však čněla postava hlavního aktéra – Vojmíra Vokolka. Teprve on těmto věcem vdechoval svým slovem život. Dětem popisoval, co který výjev znamená, co mu předchází, co po něm následuje. Všechno tak jednoduché, ale přitom do detailu promyšlené. A páťáci poslouchali se zatajeným dechem. Také nám ukazoval, jak se studený plech ohýbáním stává živou, dynamickou hmotou a četl jednu ze svých experimentálních básní. Protože se blížily Vánoce, přinesli jsme dárek: postavy z kartonu, vytvořené ohýbáním a lepením na vokolkovský způsob. Jelikož řada postav – originálů tenkrát putovala po výstavách (Pardubice, Klenová, Opava), bylo v bytě místa dost pro ty dětské. „Vojmírovi se moc líbily, stále si je prohlížel. Měli jsme díky nim hezké Vánoce,“ říkala mi v lednu Vokolkova sestra Květa, která s ním v tomto bytě žila.
To jsme však ještě netušili, že to budou jeho Vánoce poslední. Na věčnost odešel o sedm měsíců později ve věku jednadevadesáti let.
Stopa druhá: Zakončení školopřírodové hry
Téměř šest let po umělcově smrti nalézáme druhou stopu. Píše se červen 2007 a s kolegyněmi Jaroslavou Oplatkovou a Ilonou Trojánkovou hledáme vhodné místo pro slavnostní předávání „lodních deníků“. Kde s prvňáky nejlépe zakončit hru „Noemova zvířata“ ? To pravé místo jsme našli v nedaleké Dřítči u Vokolkovy fresky „Stavba archy“. Upozornila mě na ni Květa, kterou jsem krátce před tím navštívil.
Stopa třetí: Hodiny výtvarné výchovy
Do našich hodin „výtvarky“ se Vojmír vrací stále a znovu. Naposled tomu bylo s 5. B loni v květnu. Opět jsme ohýbáním a lepením vytvářeli postavy z kartonu na vokolkovský způsob, stejně jako před patnácti lety.
◎
Tak vznikaly stopy Vojmíra Vokolka na studánecké škole. Hloubily se do dětských duší v skrytu a tichosti, neboť jen tímto způsobem se rodí hodnoty pravé a trvalé.
Pavel Pospíšil, 2017
