Vzpomínky řady pamětníků na Vojmíra Vokolka začínají slovy: „Jo, tomu jsem pomáhal shánět (vozit, skládat, řezat, …) to či ono. A jak nadpis naznačuje, je tomu tak i v mém případě.
V osmdesátých a devadesátých letech měl Vojmír Vokolek ve Dvakačovicích pronajatý jeden ze starých domů. Slušelo by se použít tradiční slovo ateliér, jenže výtvory, často velmi rozměrné, vznikaly všude a zaplňovaly nejen stodolu, ale i bývalou stáj, ba i dočasný příbytek umělcův. Z usedlosti se občas ozýval hluk jak z klempířské dílny, jindy se tam zase štípalo dříví, ale pouze několik zasvěcených vědělo, že takto vznikají umělecká seskupení předmětů, kterým se dnes říká instalace.
Vztah většiny Dvakačováků k panu Vokolkovi by se dal asi nejlépe charakterizovat slovy: nikomu nevadil. A vděčnost a často i zvědavost těch, co chodili do kostela. Totiž ještě dávno před zřízením svého zdejšího „ateliéru“ vyzdobil bratr Vokolek čelní stěnu dvakačovického chrámu Páně. Na čistě bílém pozadí je zde provolání k věřícím a vyobrazení symbolů víry. Pro přespolní se sluší říci, že Dvakačovice jsou – nejspíše již od dob husitských – obec evangelická, takže výše uvedená výzdoba odpovídá přesvědčení věřících, že při rozmluvě s Bohem netřeba přepychu. Tuto výmalbu části kostela provedl pan Vokolek v letech 1964 – 69. A co se této jeho práce týče, autor může klidně spát, neboť si neuvědomuji, že by u nás chtěl někdo jeho dílo zabílit.
Ale k věci, o které jsem slíbil vyprávět. Můj táta se s panem Vokolkem přátelil a několikrát mne vzal k němu do dílny. Bylo mi tenkrát kolem pětadvaceti let, čerstvě jsem vystudoval geologii, a co se výtvarných umělců týče, měl jsem rád pečlivé krajináře. O „alternativním“ umění jsem neměl ani potuchy, natož abych s ním měl něco společného.
To se ale změnilo, když mi táta oznámil, že pan Vokolek potřebuje kamenné pecny chleba a že jako geolog bych měl vědět, co s tím.
Myslel jsem si, že vím…
A tak jednoho časně letního dne zapřáhl Zdeněk Sychra svého žigulíka do vozíku a vyrazili jsme na horní Jizeru.
Výpravy se zúčastnil také pan Bezpalec, jedna ze známých pardubických „figurek“. Pamatuji se, že nám podrobně vyprávěl o svém zamýšleném daru pro anglickou královnu v podobě skleněných jesliček s Ježíškem a dalšími postavami, a jak si stěžoval, že mu jakýsi profesor řekl, že je diletant. Také si vzpomínám, že nám nějaký traktorista s navěšeným pluhem málem rozpáral auto včetně nás samých. Vynořil se zpoza zatáčky, a když nás uviděl, lekl se a prudce stočil traktor k okraji, čímž byl rázem pluh přes celou silnici. To ale byl „čajíček“ proti tomu, jaký výcvik nám dal pan Vokolek!
Na Jizeru jsem jezdíval na čundr, kamení jsem si všímal, a proto jsem byl přesvědčen, že jizerské balvany jsou přesně to, co pan Vokolek chce.
Ale již brzy jsme pochopili, že tak jednoduché to nebude. Kdo zná jizerské údolí mezi městem Semily a Jabloncem, ví, jak hluboko pod silnicí má Jizera své balvanité koryto. Mistr samozřejmě zůstal na silnici, což jsme předpokládali. Ale nepředpokládali jsme, že když vyvlečeme třicetikilové žulové balvany bochníkovitého tvaru příkrým srázem k autu, dozvíme se, že „tento ne, a tyhle taky ne“.
Zjistili jsme na vlastní svaly, že umění vyžaduje oběti. Nakonec jsme hledání v Jizeře vzdali a jeli (byť pro jistotu s vozíkem naloženým tím, co bylo) zkusit štěstí ke Špindlerovu Mlýnu. Ukázalo se, že zdejší Labe poskytuje takové množství balvanů, že několik z nich bylo panem Vokolkem za pecny chleba uznáno dříve, než došlo (na obou stranách) ke skutečným obětem. Když byly o pár měsíců později Pecny chleba instalovány na hradě Pecka, všem návštěvníkům se líbily, ale několika z nich při pohledu na ně navíc zabolely všechny svaly v těle.
Jiří Šura, 10/2017
Ing. Jiří Šura je geolog. Narodil se v roce 1961 v Chrudimi. V současné době žije ve Dvakačovicích.
