Vokolkovy jsem v Pardubicích navštěvoval velice rád. Posílal jsem k nim mně známé vojáky sloužící v Pardubicích, otrávené vojnou a toužící po duchovnu. Dostali malou haléřovou minci, kterou mohli otáčet vložku v zámku a tak kdykoli přijít, vzít si čtení a osvěžit se též pozorováním obrazů Vojmíra z doby jeho prvotního tvoření. V době normalizace to byl pro ně dar. Scházela se tam velká skupina mladých, zejména studentů a vojáků. Pan Vlastimil vyprávěl o svém otci, jak dostal po válce moderní tiskařské stroje a jak mu je dali později do šrotu soudruzi. Mluvil i o panu Krylovi, dědečkovi Karla Kryla – zpěváka, vydavateli bibliofilií (které tiskl i pan Vlastimil). Mladí tam mohli vidět i Vlastimilovu korespondenci se spoustou vynikajících osobností. Četli tam i dosud nevydané verše bratra Vladimíra.
Vojmír byl postrachem katolického duchovenstva pro svoje velké nároky. Jednou vstal při nedělní bohoslužbě, ukázal rukou na ubohého kazatele Kalíka a hromovým hlasem pronesl: „Vrah duší!“
Pan Vlastimil byl velice ohleduplný a když jsem řekl něco francouzsky, a špatně, opakoval po mně – jakoby zamyšlen – totéž – správně.
Dnes velice lituji, že jsem Vlastimilovy i Vojmírovy dopisy likvidoval ze strachu před prohlídkami StB; mohl jsem je přece u někoho schovat.
Kdykoliv se přihlásil Vojmír k návštěvě, bylo to vždy spojeno se službou mého auta. Jednou jsme vyhledávali v Temném Dole valouny a Vojmír celý padnul do řeky Úpy. Pokračovalo se a pak se můj malý Fiat 600 D ploužil do Pardubic téměř krokem, zatížený hromotlukem Vojmírem v mokrém oblečení a jeho balvany. Na celý den mu stačil chléb, sýr a mléko s poznámkou, že chudáci ve světě nemají ani tohle.
Ve Stráži pod Ralskem rozkázal církevní tajemník zamalovat na fresce nápis na dělníkových novinách: Rudé právo. Vojmír vzal hned žebřík a rozkaz vykonal. Mně do ucha zašeptal: “Za pár dní to odpadne a bude tam Rudé právo dál.“
Snad dodnes je v Bučicích v kostele zpodoben profesor Zdenek Nejedlý, jak se dívá s odporem na Krista. A to v době tvrdé normalizace!
Vojmír byl úplný opak Vlastimila. Všechny bratry jaksi spojovala v lásce jejich sestra Květa, františkánka, řeholním jménem Víta. Vždy jsem měl radost z její návštěvy nejen proto, že s ní přijížděly hezké mladé dívky.
Vokolkovi pěstovali ekumenismus zvláště s evangelickou obcí a tamními dobrými hlasateli evangelia.
Kromě Vlastimila měli i námitky věroučné. Když už byla Květa v domově důchodců (církevním) ve Staré Boleslavi, odmítali ji zpovědníci odpustit „hříchy proti katolické věrouce“ pro její neochotu odvolat, a tak jsem tam jezdil i z tohoto důvodu, abych jí odpustil a ona mohla k přijímání.
Květa hodně trpěla tím, že byla propuštěna z Apoštolátu, což byla její láska. Propustili tehdy (snad v roce 1968) řadu „moderně“ smýšlejících sester a tím si řád připravil budoucí zánik.
Z kněží měli blízko k Vokolkům ještě dnes žijící františkán Benedikt Holota, dále děkan v Heřmanově Městci Václav Jakubec +, Václav Vacek, Vilém Kolář + a dr. Kubíček +. Jistě i jiní, o kterých jsem se to nedověděl. Zato se našli i kněží, kteří chtěli Vokolkovy malby zabílit, protože namalované evangelium se někdy vtírá do ubohých povrchních dušiček.
Byl jsem rád, že pozdější Vojmírova tvorba, též pro mnohé těžce přijatelná, našla domov v muzeu v Bystřici pod Hostýnem. Je to tvorba náročná pro průměrného člověka, ale svou syrovostí je blízká povaze Vojmíra Vokolka, ale hlavně nutí k přemýšlení.
Děkuji příteli malíři a grafiku Jiřímu Šindlerovi +, že mne s Vokolky seznámil, děkuji též za jejich vlídné přijetí do rodiny přátel. Bylo to nesmírné obohacení mého života.
20. 3. 2017
P. Jan Rybář, SJ byl katolický kněz. Narodil se 16. 7. 1931 v Bílovicích nad Svitavou a zemřel 14. ledna 2021 v Trutnově. Kniha o jeho životě „Deník venkovského faráře“ vyhrála anketu Katolického týdeníku „Dobrá kniha 2016“.
