Vážení Vokolkovi, pane vicehejtmane, Otče Benedikte, dámy a pánové, bratři a sestry,
byl jsem osloven, abych vzpomněl v rámci vokolkovského jara v Pardubicích na členy rodiny, jež jsem měl tu čest osobně poznat. Popsat atmosféru v této rodině znamená popisovat svébytný pardubický kulturní fenomén. S odstupem času jsem velmi vděčen tomu, že jsem se jej mohl nesměle dotknout…
Stalo se tak díky osobnosti tiskaře pana Vlastimila, jehož jsem poznal díky jeho intenzívní vlastivědné činnosti v muzeu a členství v redakční radě Zpráv Klubu přátel Pardubicka. Poznal jsem ho jako vynikajícího znalce literatury i výtvarné kultury a jsem mu dodnes zavázán za to, že mne zasvětil do umění „dělat časopis“ po obsahové i technické stránce. Jeho byt v ulici Za Pasáží byl naplněn kulturním „géniem loci“ a stával se proto místem setkávání s mladou generací, jíž se tu – včetně mě – otevíraly nové obzory v podobě za komunistů tabuizované kultury první republiky, zakazované katolické (české i zahraniční) literatury, tradiční vlastivědy i reforem II. vatikánského koncilu. Bohatá korespondence pana Vlastimila s velkými postavami českého kulturního dění a Literárním archivem Památníku národního písemnictví na Strahově byla velmi inspirující. Drobné studie v našem časopise z let 1965-77 patří i dnes do Zlatého fondu pardubické regionální historie. Jeho kulturní přínos bude jistě podrobně zhodnocen odbornou konferencí na pardubickém zámku a zde při této příležitosti není ani dostatek prostoru pro jeho uchopení. Nelze však nikdy zapomenout na páně Vlastimilovu noblesu, doslova “šlechtictví ducha“ a jeho víru, jež je posilovala v nelehkém závěru jeho života.
Při vstupu do bytu Vokolkových musely nutně každého hosta zaujmout výtvarné artefakty ze dřeva i z kovu od pana Vojmíra, eventuelně skládačky slov vytvářející osobitou poezii. Při prohlídce jeho děl ve Východočeské galerii i galerii NOV i při exkurzích na místa jeho sakrálních fresek vidíme, jak správná byla páně Vojmírova myšlenka, že ani křesťanské výtvarné umění nesmí ustrnout, ale naopak má reflektovat současnost, jak se to dařilo i umělcům předcházejících epoch. Panu Vojmírovi se to dobře dařilo v tématech hladu, chudoby a násilné migrace, jež jsou stále aktuální. Názor t.zv. fundamentalistů je v této věci nepodstatný a projevil se i barbarskou snahou o zničení Vojmírova odkazu- ukázat realisticky křížovou cestu člověka k Pánu dějin. Rád tu ocituji báseň z roku 1959 věnovanou Vlastimilem Vojmírovi: „Můj bratře – malíři narozený k Slávě stvoření – v které mluví Duch – ty Cézanne zářící v šedi rodného města – jen člověka v pokoře Slávy věčné maluješ – v Chudobě, která Tebe oslaví – na zdech skrytého za slávou světa.“
Pokud mi něco osobně velmi vadí na letošních vokolkovských oslavách, je to dokonalá absence pozornosti k obětavé sestře Květě. Pan Vlastimil svoji vděčnost k ní vyjádřil velmi výstižně: „Blažený ten, kdo sestru má – to tajemství je života jasem – a touha v blízkosti se časem čistí a zlatu vyrovná.“ Myslím, že ani nešlo lépe vyjádřit ten krásný sourozenecký vztah v rodině Vokolkových! Sestra Květa byla původně pod jménem Víta terciářkou apoštolátu sv. Františka a žačkou J. E. Urbana. Po zrušení řádu komunisty začala pracovat jako zdravotní sestra. V září 1958 byla však zatčena za t.zv. podvracení republiky a odsouzena na tři a půl roku do vězení. Strávila je v Želiezovcích na Slovensku ve společnosti žen s kriminální minulostí. Po svém propuštění se vrátila do Pardubic, kde se po ovdovění svého bratra Vlastimila, jehož paní zemřela při železničním neštěstí u Stéblové, věnovala vedení domácnosti svých bratří. Kromě toho pracovala obětavě v církevní charitě, kde uplatnila své sociální i ekumenické cítění. Proto plně o ní platí biblický výrok o „ženě statečné“. . .
Spisovatele Vladimíra Vokolka jsem poznal jen z jeho tvorby, hlavně mne zaujaly jako historika jeho vzpomínky na staré Pardubice a studia v našem městě. I z jeho díla prosvítá výrazný rys společný všem Vokolkovým – víra v Boha. Dovolte mi, abych svou vzpomínku ukončil duchovním vyznáním paní Květy, napsaným za války roku 1940, když jí bylo 19 let: „Milovat v pravdě, to je přísný závazek plný obětí a sebezáporu. K té lásce je nutno stoupati po Kalvárii, útisku a nepochopení. To není cesta domů. Ale pak? Co víme o blaženosti vysočin Ducha?“
V dnešních nešporách na svátek národního patrona sv. Jana Nepomuckého se praví: „V ničem člověk více podobný Bohu svému nebývá, než když k bližnímu svému milosrdenství mívá . . . V srdci našem ať zůstává jen svaté Lásky plamen, lásky k Bohu i bližnímu. Amen.“
