Někdy na jaře v roce 1987 jsem se poprvé setkal s panem Vojmírem Vokolkem. Bylo to v době po úmrtí našeho kamaráda Ivy. Dokud žil, věrně a oddaně panu Vokolkovi pomáhal a sloužil. Jak jsme žertem říkávali, byl jedním z jeho „otroků“! Po Ivově smrti jsem „otroctví“ zdědil já…
Pan Vokolek spolu se sestrou Květou obývali prostorný byt v jednom z činžáků v ulici Za Pasáží v Pardubicích. Z návštěv u nich si vybavuji světlou a úsporně zařízenou místnost s dlouhým pracovním stolem. Na něm bývalo vždy několik pokreslených papírů, nůžky a pár tužek. Bílé stěny kupodivu nezdobil žádný obraz. V rohu místnosti stával nějaký jeho objekt. (V odborném tisku, katalozích atp. se používá slovo PLASTIKA pro umělecká díla formovaná z kamene, mramoru, dřeva, sádry, cínu, bronzu, …atd. V případě páně Vokolkových děl, vytvářených ze surových přírodních materiálů – kamenů, rozpolcených a všelijak nepravidelně seřezaných topolových polen, hliníkových a měděných plechů, budu raději volit slovo OBJEKT.) U vchodu do tohoto asketicky zařízeného prostoru ležel na podlaze velký ohlazený kámen. Na něm byl křídou napsaný letopočet 1987. „Stoletý kalendář“, pravil pan Vokolek…V celém bytě vládl pořádek a čistota, dílo usměvavé paní Květy. Tady pan Vokolek projektoval své výtvory. Na vlastní tvorbu měl jiné prostory – prázdný statek v Dvakačovicích, asi dvanáct kilometrů východně od Pardubic. Zde byl již pořádek ryze pracovní. V bývalé stáji stála díla dokončená. Výrazně mi utkvěla v paměti dvoucoulová fošna na dvou silných podpěrách, a na ní narovnaná řada mohutných, vodou omletých balvanů, podobných pecnům chleba – objekt s názvem HLAD. Jinak se všude – ve stodole, na dvoře, v místnostech – tvořilo. Netěsnící prkenná a v pantech vykloktaná dvířka od někdejšího prasečího chlívku, se snad ani nezamykala. V něm měl pan Vokolek uskladněn asi šedesát centimetrů vysoký štos kreseb a grafik, jenž zespodu očividně hnil. Jinak se zamykalo všechno. Otevřít a pozamykat všechny zámky, ke kterým měl pan Vokolek hrozen klíčů, byl při každém příjezdu a odjezdu obřad.
Stárnoucí výtvarníci obvykle sahají po úsporných technických prostředcích. Je známo, že pozdní dílo Jana Zrzavého tvoří drobné pastelové kresby. Ne tak, pan Vojmír Vokolek! Brilantní kreslíř a grafik jako by na svá minulá díla zanevřel, a na stará kolena zvolil za své výrazivo kameny, topolové špalky, dvoucoulová prkna, hliníkové a měděné plechy. Štětce a rydla nahradily sekery, palice, klíny, poříz, pily a oheň. A protože tohle všechno vyžadovalo fortel, sílu a námahu, byli zapotřebí pomocníci – „otroci“. Disponoval-li takový otrok navíc autem – nejlépe dodávkovým, nebo aspoň takovým, jehož majiteli nepřišlo zatěžko, naložit jej kameny právě vylovenými z řeky, topolovými pařezy se stopami mazlavé hlíny nebo rezavými dráty, trhajícími čalounění vozu, měl takový otrok pro pana Vokolka cenu zlata. Já, vlastník ojetého a omšelého Trabanta, jsem byl pro něho přímo ideální typ. Předesílám, že praktické otázky úzce související s provozem motorového vozidla, jako je například spotřeba benzinu, pan Vokolek nikdy neřešil, a ani ho to nezajímalo. Myslel výhradně nadčasově, vždy a stále v duchu – „Ad maiorem Dei gloriam!“
Pomocníkovi – „otrokovi“ byla odměnou skutečnost, že mohl být přítomen procesu tvorby, či přímo vtažen do páně Vokolkových úvah o stavbě uměleckého díla a fyzicky se na něm podílet. Proč má být „toto tam a tamto tady“ – věděl jen on sám. Jednalo se vesměs o těžké kameny, všelijak rozpolcená topolová polena, smrková prkna a hliníkové plechy. „Tohle se podloží tamtím a támhleto tímhle“ – jedno ohněm opálené poleno s kůrou, druhé oloupané a natřené latexem nabílo. „Tyhlety polena odtahejte támhle do rohu a ze dvora sem nanoste ty, co mi tady včera nařezali…“ Když pan Vokolek takto tvořil, jeho příkazy otrokovi přecházely postupně v pouhé infinitivy: „Zvednout!… Položit!… Opřít!… To nahoře dát dolů!… Co bylo dole přendat nahoru!… Ne tak!… Obráceně!… Tak, aby byl vidět ten žlutý suk!“ Často následovalo dlouhé přemítání a po něm rázný povel, vše rozebrat a začít znovu. A tak se postupovalo od jednoho rozdělaného objektu ke druhému. Takto strávené dopoledne v Dvakačovicích cítil otrok na svém těle ještě druhý den.
Někdy večer nás – mou ženu a mne – většinou neočekávaně navštívil. Sotva vešel, nastolil okamžitě téma hovoru. Zajímal se takřka o vše. Probrali jsme politiku u nás i ve světě, hovor se stáčel všemi možnými směry, od kosmických výzkumů až po hladomory v Africe a populační explozi v Indii. Zřídka mluvil o výtvarném umění, a o sobě už vůbec ne. Hovor s ním byl vždy zajímavý, dovedl naslouchat, nevedl monolog, což staří lidé často dělají. Hostili jsme ho čajem, chlebem s máslem a medem. Na konci asi hodinové navštěvy mne zpravidla vybídl k nějaké cestě. Jednou jsme s ním jeli i do Rozhovic a Dřítče, kde nám ukázal, jakými nástěnnými malbami vyzdobil tamější kostely. Převážně však šlo o cesty s ryze praktickým účelem – něco přivézt či odvézt, sehnat „toho, co má motorovou pilu“, nebo „onoho s traktorem a vlečňákem“, či „tamtoho, co má autogen a střihačku na plech“…Jména těchto pomocníků pan Vokolek nikdy neuváděl, byly to zcela anonymní osoby. Myslím si, že zájem o výtvarné umění se u nich dal jen velmi těžko předpokládat, jim bylo nutno za práci platit. O tom pan Vokolek nikdy nemluvil, a já se ani neodvažoval na to zeptat. Jen mi připadalo podivné, že se jeho pomocníci a „otroci“ vzájemně neznali, jako by mezi ně pan Vokolek rozprostřel konspirační síť, za jejíž nitky tahal jen on. Absolvoval jsem s ním řadu cest, kdy jsme někoho marně sháněli, a často jsem měl dojem, že se lidé setkání s ním spíše vyhýbají. („ Kdybyste tak přijeli před chvílí, to ještě tu byl!“ – „ A kdy bude doma?“ – „Jó pane, to já nevím, von se někdy zastaví v hospodě, a pak přijde až po půlnoci!“). Nebo pana Vokolka neradi viděli. („Pane, na to já nemám čas!“ – „ A kdy ho budete mít?“ – „To nevím!“ – „Příští týden?“ – „Říkám Vám pane, že nevím…“). Reakce lidí, se kterými jsme se setkávali, byly různé.
Vzpomínám na zkoprnělého kostelníka ve Starkoči, scvrkávajícího se hrůzou pod tíží úkolů, které mu pan Vokolek předestřel. Co vše se musí předem udělat a zařídít, než sem on – pan Vokolek – přijede malovat své nástěnné malby. Kostel působil odsvěceným a zpustlým dojmem, zcela v duchu tehdejšího přístupu k církevním památkám – zavřít, nechat zchátrat, a posléze strhnout s odůvodněním, že demolice je méně nákladná než generální oprava. Na několika místech byly puklé obvodové zdi a spadlá stropní omítka. Pouhá představa nutnosti stavět lešení, nákladných vleklých oprav a další starosti s nimi spojené, kostelníka doslova zdrtily. Odkázal nás na faráře v Dolních Bučicích, kam jsme vzápětí vyrazili. Pan farář se choval podobně jako starkočský kostelník, jen s tím rozdílem, že s námi mluvil úzkou škvírou pootevřených dveří, jištěných silným řetězem. Oháněje se nedostatkem peněz, přirazil nám dveře před nosem. Bylo to na sklonku osmdesátých let, pan Vokolek byl duchem mladík, ale přeci jen už mu táhlo na osmdesátku… Nedovedl jsem si ho představit, pohybujícího se na vysokém lešení při tak náročné práci. Celá tato výprava byla jakousi donkichotiádou – pan Vokolek coby Don Quijot, já jako Sancho Panza a můj Trabant – mezek s Rosinantou v jedné osobě.
Na jedno slunné zimní dopoledne s námi jel do Dvakačovic František Bezpalec, asi šedesátiletý pardubický „Gottesnarr“, podivín, nechvalně známý svým nevhodným vtipkováním občas šlehlým obscenní vulgaritou. Jinak v podstatě dobrák, libující si v drobných neškodných provokacích a dětinsky šťastný, uvádí-li své spoluobčany do rozpaků. Vzpomínat na tohoto muže mnoha znalostí, dovedností a vzhledu bezdomovce, svého času neodmyslitelnou figurku Starého města, by byla jiná kapitola…
Pan Vokolek přibelhal kulhavým krokem (předchozího dne mu na nohu spadlo poleno) a Bezpalec se dostavil s brunátným otokem levé části obličeje, který by normálně uvažujícího člověka hnal okamžitě k lékaři. Zatímco pan Vokolek chtěl jet s nohou do nemocnice („Žádný Dvakačovice, jedem do špitálu!“), Bezpalec nad svou hrozivě opuchlou tváří jenom mávnul rukou. Záhy jsem vycítil, že mezi oběma panuje jakýsi nelad. Pan Vokolek si byl dobře vědom Bezpalcova podivínství a asi si nepřál, být s ním nějak spojován. Cestou jsem však vyrozumněl, že Bezpalcovy manuelní zručnosti občas využíval. Bezpalec byl vyučený zedník, svým povoláním se však nikdy neživil. Žil „z ruky do huby“, a teď v přítomnosti pana Vokolka byl stále ve střehu jako by větřil, „co ten starej blázen zas ode mne bude chtít?“ Začali se špičkovat už v autě, pokračovali i na dvoře v Dvakačovicích, a pan Vokolek už nebyl tou dominantní osobou udělující infinitivní příkazy. Dělná tvůrčí atmosféra byla rozleptána nesmyslným handrkováním, a já si kladl otázku, proč s námi Bezpalec vlastně jel? Že by jen pro tu jedinou a pro mne nezapomenutelnou chvíli, kdy si náhle přidřepl, šklebem znetvořil k nepoznání i tu otokem nepostiženou pravou tvář, sroloval prsty do jakési trubky, zhluboka se nadechl a vydal ze sebe táhlý nářek, podobající se ohlušujícímu zakokrhání? Okamžitou odpovědí mu bylo sborové vytrvalé a jen zvolna doznívající kokrhání všech kohoutů v Dvakačovicích a blízkém okolí. Když po chvíli utichli a nastal klid, ještě jednou tento obdivuhodný akustický kousek zopakoval. Byl jsem nadšen, pro mne coby muzikanta to byl nevšední zážitek, který přezářil celé rozpačité, pro pana Vokolka určitě nepovedené a promarněné dopoledne.
Jindy přišel pan Vokolek s přáním sehnat někde ostnatý drát. Že by jej šel koupit do železářství, o tom nebyla ani řeč. On totiž nový nepotřeboval, chtěl starý rezatý ostnatý drát! Vzpomněl jsem si, že jsem jednou podobný drát viděl na Hůrce v zarostlém rumišti mezi Haldou a zdí kasáren. Celý vojenský objekt byl v té době plně funkčí a tudíž hlídán. Skutečně jsme ten ostnatý drát našli, a když jsme jej začali smotávat do pichlavého chumlu (pan Vokolek pochopitelně bez rukavic!), napadlo mne, jakou asi báchorku budem vykládat strážným, až nás tam některý načapá…Drátu bylo víc než jsem očekával, a šmodrchajíce stále se zvětšující neforemné klubko, dospěli jsme až k místu, kde byl už regulérní součástí kasárenského oplocení. Tady už to mohlo být dost nebezpečné! Ale měli jsme štěstí! Uštípli jsme jej, a podařilo se nám v tichosti zmizet. Visel pak ve stodole v Dvakačovicích, stočen do jakési zlověstné koule, podobné roji ulétlých včel.
Jedna z cest s panem Vokolkem v sobě nesla skryté nebezpečí a vedla do Hradce Králové pro měděný plech. Pan Vokolek neznal přesnou adresu prodejny. Věděl jen, že je někde na Slezském předměstí. Bylo parné letní odpoledne. Po četném dotazování jsme těsně před zavírací hodinou přistáli na parkovišti, nedaleko od místa, kde ten plech prodávali. Než se vše vyřídilo a zaplatilo, byla tu zavírací hodina! Nerudný skladník nám dal pěkně pocítit svou převahu. Za normálních okolností by nám jistě poskytl nějakou kárku nebo nás rovnou pustil s autem do areálu prodejny. Místo toho jsme v holých rukách vlekli ze vzdáleného skladu až k autu dva těžké, vlnící se, nepodajné a nezkrotné měděné plechy o rozměrech jeden krát dva metry! Trabant Combi byl pro převoz věcí téměř ideálním vozidlem, ale tady vznikl problém. Střešní zahrádku jsem neměl, a i kdybych ji měl, bál bych se ty plechy na střeše vézt. Po namáhavých pokusech stočit je a nezdeformovat, se nám přeci jen nějak podařilo, vecpat je do auta. Ale s hrozbou, že během jízdy budeme mít za našimi krky jejich ostré břity! Následovala sebevražedná jízda hustým odpoledním provozem. Šťouchnout do nás někdo zezadu, přišli bychom o hlavy! Když jsme je vyložili u jednoho z přízemních domků na Cihelně v Pardubicích, oddechl jsem si úlevou! „Mám tu ńákýho chlapa, ten mi to nastříhá“, pravil pan Vokolek.
Podivná byla naše cesta na nedalekou Fáblovku. Tuto severně od centra Pardubic ležící, poněkud beztvarou městskou část, charakterizují různé provozovny, prodejny staviva, opravárenské dílny, garáže a oplocené prostory skladišť. Zde se měl jednoho letního odpoledne pan Vokolek setkat se šoférem kamionu, jedoucího Paříže. A protože prý měl v kamionu ještě místo, kdosi s ním domluvil, že přibere i několik páně Vokolkových objektů, aby mohly být v některé z pařížských galerií vystaveny. Pan Vokolek prý vyhotoví nákresy a plánky, podle nichž je tam dají dohromady. Nedovedl jsem si představit, že by k něčemu podobnému mohlo vůbec dojít!
Přijeli jsme na Fáblovku k jakési ohradě. Po hodině marného čekání jsme odjeli. Později mi pan Vokolek vyprávěl, že k odvozu kamenů a polen skutečně došlo, na moji otázku, zda se výstava v Paříži uskutečnila, odvětil, že „snad ano, ale neví to jistě“… Kameny, špalky a polena se prý už nevrátí, není tam nikdo, kdo by je naložil. Ale to jemu nevadí, sežene si nové! Připadalo mi, jako by si pan Vokolek pařížskou výstavní „fatu morganu“ vysnil, a mne do svého snění přizval. Nevím, co byla pravda a co pouhá fikce. Zůstala jen tato fantasmagorická vzpomínka…Zato ta, která následuje, je krutě reálná!
Stalo se to jednou za pošmourného dopoledne koncem srpna, asi v polovině devadesátých let, když pan Vokolek u nás náhle zazvonil. Já spolu s naším berlínským přítelem Hansgertem jsme byli venku na kolech. Otevřela mu má žena, pan Vokolek ji požádal o zapůjčení dvou set korun. Žena mu je ochotně dala. Pan Vokolek pravil: „ Za chvíli sem k vám něco přivezou. Ať mi to pán odveze do Dvakačovic a naháže do dvora! Večer se přijdu zeptat, jak to šlo!“ Po pár minutách nějaký dělník přivezl kolečko plné mohutných dlažebních kostek, a pak přijel ještě čtyřikrát… Když jsme se s Hansgertem vrátili, zírali jsme na domovní chodbu zatarasenou dlažebními kostkami! Hansgert se odpoledne vracel do Berlína, já měl večer v Komorní filharmonii první zkoušku v nové koncertní sezóně. A na nějaký další výlet ani pomyšlení! Přesto jsme se hned pustili do práce. Všechny sedačky z Trabanta musely ven, a na celou plochu auta jsme naskládali dlažební kostky. Když Hansgert odejel, vydal jsem se do Dvakačovic. Jel jsem co možná nejpomaleji, s očima na stopkách, abych nevlít do nějaké díry. Kritický byl úsek z Uhřetické Lhoty, kde je silnice úzká a plná výmolů. Nakonec jsem se do Dvakačovic šťastně doploužil. Naházet těch třicet dlažebních kostek přes plot do dvora, byl pro netrénovaného člověka docela slušný sportovní výkon! Pan Vokolek večer skutečně přišel, dál jít nechtěl. „Tak co, jak to šlo?“ „No, šlo to…“ „Tak Vám děkuju.“ „ Prosím.“… Ty dvě stovky samozřejmě nevrátil, detaily on neřešil… My je ostatně ani nečekali, vždyť jsme ho dobře znali! „Ad maiorem Dei gloriam“…
Od této příhody k nám pan Vokolek přestal docházet, jako by o mé služby ztratil zájem. Abych byl upřímný, ani já jsem ho nevyhledával, a tak naše vztahy ochladly. O to víc mne později překvapilo, že se s ním stýká jeden z mých bývalých žáků na konzervatoři – Marek. Ten se s paní Květou a panem Vojmírem Vokolkovými seznámil prostřednictvím své ženy. Vokolkovi měli na mladou generaci praktikujících katolíků magicky přitažlivý vliv. Mladá rodina žila tehdy v Hostinném, odkud Marek přivážel panu Vokolkovi vodou vyhlazené kameny z krkonošských potoků a řek. Že by moji roli „otroka“ převzal bezděky on?
Na léta, kdy jsme se s panem Vokolkem blíže stýkali, vzpomínám velice rád. Připomíná mi ho několik jeho prací, které nám dal. Kresba rotujícího hmyzu, plechový fragment z Křížové cesty… Řízením osudu ke mně doputovala i ona již zmíněná koule z ostnatého drátu, spočívající dnes v jakési kolébce – v šikmo seřízlém vykotlaném kmeni topolu. A také jeho „Posel“, drobný objekt z hliníkového plechu. Ten nese i páně Vokolkovo poselství z roku 1987 – typicky vokolkovskou slovní hříčku:
Posel přichází VČAS, ale přichází i v NEVČAS,
Posel nepřichází VČAS, ale skoro vždycky NEVČAS,
Posel přichází podle jedněch NEVČAS,
ale podle druhých přece jen občas VČAS,
Posel přichází jednou VČAS,
ale podruhé už zas VNEČAS,
tak Posel přichází VČAS i NEVČAS,
tak totiž přichází přesně v pravý ČAS.
Tak mne vítá každý den, když ráno otevírám okno…
( upraveno 2017, původní text – Zprávy KPP č. 5 – 6 / 2014 )
Jan Valter je fagotista a skladatel. Narodil se 5. 5. 1942 v Táboře. V současné době žije v Pardubicích.
