Východočeská galerie 27. března otevře v Domě U Jonáše výstavu Vojmíra Vokolka (1910-2001).
Tvůrčí odkaz Vojmíra Vokolka zahrnuje široce rozkročené malířské, grafické, sochařské a básnické dílo vznikající v průběhu sedmi desetiletí, vyvíjející se od klasických forem směrem k maximální úspornosti výrazu a myšlenkovému, duchovně prodchnutému konceptu. Současná výstava patrně jako první v tomto měřítku mapuje celoživotní tvorbu. Autor se širší reflexe sbírkových institucí a uměnovědy dosud prakticky nedočkal. V kraji je však jeho odkaz přítomný ve vzpomínkách pamětníků, přátel, rodiny. Jeho figurální sochařské realizace z ohýbaného plechu a barevné kresebné skici jsou uchovávány v řadě sbírek. Z těchto kruhů vyšly také iniciativy k realizaci uskutečněných výstav, i těch příležitostných jednodenních, jako je ta, zachycená Janem Adamcem na schodišti před Rozhovickým kostelem v závěru 70. let. Fotografie z přátelského setkání je dnes mnohem více než jen dobovým dokumentem: nese v sobě cenné konotace k okolnostem vzniku díla, nenahraditelnou časovou stopu.
Vokolkův působivý odkaz nese i torzo freskařské a sochařské výzdoby roztroušené po sakrálních objektech kraje i mimo něj. Tyto monumentální a osobité práce málo známé a ne právě snadno přístupné, jako kupříkladu malba Hlad ve světě, zachovaná v již zmíněných Rozhovicích u Pardubic. Podobné komplexně pojaté realizace vznikly také v Hrbokově, Dřítči, Borku na Pardubicku, v Dolní Bučici na Čáslavsku, v Mistrovicích na Orlickoústecku, v Kněždubu na Hodonínsku, ve Stráži pod Ralskem. Z původně devíti jich dnes existuje sedm v různém stavu zachování, dvě fresky byly zcela zabíleny.
Probíhající průzkum přinesl i nové dílčí poznatky. Ve fondu Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze se dochovala korespondence s duchovním správcem malé obce Koldín na Orlickoústecku, kde měl Vokolek v letech 1963 – 1973 rozjednánu výzdobu kaple. Dikce dopisů vypovídá o dobové mentalitě, rezervovanosti i častém nepochopení, jichž se Vokolkovu dílu dostalo: „mnoho názorů po předrbání při draní peří a v hospodě dává za pravdu, že je potřebí kapličku upravit,“ píše v listě správce Kuchař. Ovšem, proti zamýšlené realizaci fresky Velké večeře páně, Křížové cesty a dalšího sochařského interiérového mobiliáře „vznikl ve vesnici určitý protitlak… babičky jsou částečně proti tomu, ovšem ty co chodí do kostela těch je menšina, nejvíce o tom diskutují ti, kteří do kostela vůbec nechodí – ti jsou proti„, jak dodává. Do celé věci se nakonec v Koldíně vložil i místní odbor KSČ a národní výbor. „Peníze na kapličku jsme krom výhry pracně sháněli a ukládali po 10 let, tudíž musím s nimi jako jejich správce s péčí dobrého a šetrného hospodáře zacházet, snad se Vám to zdá malicherné, ale chtěl bych předejít případnému nedorozumění jako bylo v Mistrovicích,“ píše Kuchař Vokolkovi ještě o deset let později a měsíc nato dodává: „v následující neděli obejdeme s lístečky celou vesnici a výsledek Vám ihned oznámím„. Jak tehdy dopadl místní plebiscit nad tvorbou Vojmíra Vokolka, přesně nevíme, jisté však je, že se výzdoba v zamýšleném měřítku nakonec nerealizovala a podobné mechanismy a myšlenkové stereotypy nejspíše rozhodovaly i jinde.
Marcela Rusinko (Chmelařová)
Pro Muzejní kaleidoskop 1/2017
