Vokolkovi byli pokoncilní katolíci. Druhý vatikánský koncil v nich probudil otevřenost pro ekuménu a živou touhu po lepším a hlubším poznání bible.
To jim dalo odvahu obrátit se na nás, na evangelickou církev v Pardubicích. To byla úžasná, námi nepředvídaná, překvapující událost, když se jedné neděle – muselo to být v druhé polovině šedesátých let – po bohoslužbách v naší farní kanceláři objevili bratři Vlastimil a Vojmír Vokolkovi. Přišli s přáním, zda se mohou účastnit našich biblických hodin. Oni a jejich sestra Květa – provázené skupinkou mladých děvčat – pak sedávali každou středu v naší sborové místnosti a dychtivě naslouchali čtení a vykládání jednotlivých biblických knih. Řečeno slovy Hanse Künga, začala tak u nás v Pardubicích „ekuména v terénu“.
Někdy v dalších letech – nevím už přesně kdy – z toho vzniklo pokračování. Na požádání Vojmíra a Květy Vokolkových jsem konal výklad bible u nich v bytě Za Pasáží. Často se nedostávalo židlí a někteří seděli na podlaze, opřeni o stěnu a pozorně naslouchali devadesátiminutovým výkladům Písma svatého. Vyložil jsem jim postupně všechny čtyři sepsání evangelia, pak některé epištoly až se dostalo i na Zjevení Jana.
Státní dohled nad církvemi – tedy krajský církevní tajemník – se o našich schůzkách u Vokolků dověděl a pohrozil mně postihem, pokud se neomezím jen na službu své církvi.
Takže jsem s Vokolkovými a jejich přáteli znovu navázal spojení teprve po sametové revoluci a po svém návratu do Pardubic v roce 1994. Od té doby se zase každý měsíc věnujeme devadesát minut vykládání bible. Obdivuji tento zájem, který trvá už dlouhá desetiletí. Sourozenci Vokolkovi postupně umírali, ale jejich odchovanci zůstávají věrni jejich odkazu.
Když se ohlížím na toto pro mě cenné období, vidím stále zřetelněji, že sourozenci Vokolkovi byly úžasné charismatické osobnosti. Sami velice stáli o rozhojnění svých znalostí křesťanské tradice a dovedli vzbudit zájem jiných otvírat cesty do končin po staletích uzavřených. Byli to osobnosti hluboce věřící. Jejich víra měla tradiční i zcela novou, netradiční podobu. To netradiční se projevovalo v odvaze ekumenické, dokázali navazovat a rozšiřovat přátelské vztahy mezi římskými katolíky a námi evangelíky. A pak jak už jsem několikrát zmínil – ten jejich nebývalý, živý dychtivý zájem o hlubší poznání biblického poselství na základě odborné a přesné exegeze. Jsem velice vděčen za to, že mi bylo dopřáno se sourozenci Vokolkovými se setkat a spolupracovat.
Mohu také za sebe říci, že jsem jako evangelický farář a theolog s úžasem sledoval neúnavné úsilí Vojmíra Vokolka řezbářsky a malířsky vyjádřit svými artefakty základní výpovědi evangelia. V tomto se projevovala nejen velká Vojmírova kreativita, ale i odvážná svoboda dát svému umění často velmi nekonvenční podobu. Například jeho krucifixy mají dosud schopnost stále nově a čerstvě odhalovat něco z hlubokého tajemství osoby a díla Pána Ježíše Krista. Myslím, že si zaslouží naší pozorné vděčnosti. Vojmír Vokolek patřil k zástupu těch charismatických umělců, kteří byli trvale inspirováni starokřesťanským pozdravem: AVE, CRUX, SPES UNICA! – Buď pozdravem kříži, naděje veliká!
19. 3. 2017
ThDr. Jiří Doležal byl farářem Českobratrské církve evangelické. Narodil se 17. 4. 1929 v Litošicích u Přelouče a zemřel 30. 12. 2023 v Rovečném.
